Děj - Maus

Prolog: rod 1958, Rego Park, New York - Artovi je asi 10 let, kamarádi mu utečou, když se mu rozbije brusle.

I. kniha: Otcova krvavá pouť dějinami (od poloviny 30. let do zimy 1944 - celkem 6 kapitol)

1. kapitola: Šejk
Art je dospělý, přijíždí na návštěvu k otci, ten je hodně poznamenaný sebevraždou Anji a svými 2 infarkty. Jeho nová žena Mala si s ním neví rady. Art vyzývá otce, aby mluvil o sobě, že o něm chce namalovat knihu.

Vladek se v roce 1936 zasnoubil s Anjou a přestěhoval se za její rodinou do Sosnovce. Bydleli tam v bytě, který jim zakoupil tchán.

2. kapitola - Líbánky
Art stále chodí zapisovat příběh. Otec bere hodně prášků, většinou ale vitamíny, protože nevěří lékařům.

Vlado dostal od tchána spoustu peněz, hodně mu toho tchán také půjčil a Vlado tak založil v Bielsku továrnu na textil. V roce 1937 se jim narodil syn Ríša. Anja se po porodu zhroutila, byla v depresi, nebavilo ji žít. Jeli do Československa do lázní, to byl začátek roku 1938, dozvěděli se o perzekuci Židů v Německu. Protižidovská rétorika se začala ozývat i v Polsku, uvažují o přestěhování, ale jen do jiné části Polska, která před první světovou válkou nepatřila Německu.

Vladek dostal 24. 8. 1939 povolávací rozkaz do polské armády. 1. 9. začala válka a Vladek stál na hranicích.

3. kapitola - Válečný zajatec
Hned první den války Vlada zajali. V zajetí dost trpěl. Oddělili Poláky od Židů. K Polákům se chovali slušně, dostávali dost najíst, měli vytápěné dřevěné chaty. Židé nedostávali téměř žádné jídlo, živořili v letních uniformách ve stanech. Vlado se nevzdal - i v mrazech se koupal v řece, cvičil, modlil se a psal domů. Chtěl, aby s ním zacházeli jako s člověkem, tak se přihlásil do práce do fabriky. Musel pracovat rukama, to předtím nikdy nedělal, ale spal v teple v posteli s peřinami.

PARAŠA TRUMA - každou sobotu čtou Židé v synagoze tóru a jednou za rok je to TRUMA. V tento den se Vlado ženil, narodil se v tom týdnu Art a také byl propuštěn z zajetí. Věřil ve štěstí v tento den.

Arta ale domů nepustili. Odvezli ho do Lublinu. Byl to podvod. Mezinárodní právo je chránilo coby válečné zajatce, ale říšského žida nechránilo nic. V Lublinu první skupinu válečných zajatců - židů postříleli. Měl ale štěstí, pomohl mu přítel a vyreklamoval ho. Vydal se tajně vlakem domů do Sosnovce. Vydával se za Poláka. Svého syna dlouho neviděl, když se vrátil, bylo mu už 2,5 roku.

4. kapitola - Oprátka se stahuje - rok 1940
Stále si žijí v jistém luxusu v tchánově domácnosti. Ale už nemohli nic vydělávat, jejich majetek byl arizován, jen utrácí peníze, které si schovali. Vladek se zapojil do černého obchodu. Přiznal ale jen část vydělaných peněz, aby je zbytek rodiny hned neutratil. Od přítele získal pracovní knížku a v jeho dílně se naučil trochu pracovat u soustruhu. Situace se zhoršovala.

V lednu 1942 se museli vystěhovat z domu do ghetta. 12 členů rodiny obývalo v ghettu 2,5 pokoje. Pokusil se schovat prarodiče, ale nepodařilo se mu je zachránit. Odjezdy dál organizovala židovská obec, lidé je kvůli tomu nenáviděli, správně pochopili, že tím obec chrání hlavně sama sebe. Prarodiče skončili v Osvětimi. O ní židé věděli, ale nevěřili. Pak je v Sosnovci shromáždili a rozdělili: staří a malí vlevo, ostatní vpravo.

5. kapitola - Myší díry
Vlado spravuje střechu a chce, aby mu Art pomohl. Pro něj je to noční můra. Vlado se jako otec vždy vytahoval, jak je šikovný. Art kvůli tomu kreslí, to otec nepovažoval za užitečné, neuměl to, tak v tom s ním nemohl soupeřit. Art kdysi namaloval komiks o své matce: Vězeň planety peklo. Když totiž spáchala sebevraždu, Art se z toho zhroutil a skončil v blázinci, cítil za její smrt vinu.

V roce 1943 byli vystěhováni do ghetta ve Srodule. Každý den chodili pracovat do Sosnovce do německých dílen. Cesta do dílny trvala 1, 5 hodiny. Honili je židovští dozorci, kteří byli stejně krutí jako Němci. Rodina souhlasila, že pošlou Ríšu se známými do bezpečí k Persisovi. Ale Ríša nepřežil. Když jeho ochráncům hrozila deportace do Osvětimi, otrávili se i s dětmi a s Ríšou.

Vlado byl šikovný, vybudoval v ghettu úkryt, kde se bezpečně schovávali, když Němci dělali zátah na židy. Jeden z židů je ale zradil a gestapo je v úkrytu objevilo. Každý se musel starat sám o sebe, a když něco chtěl, tak za to musel hodně platit, i příbuzným.

Anja se v roce 1943 podruhé zhroutila. Nechtěla žít.

6. kapitola - Past na myši
V roce 1944 utíkají tajně z ghetta do Sosnovce. Hledají, u koho by se schovali. Lidé ale mají strach. Schovala je paní Kawková ve stodole s krávou. Za úkryt a jídlo jí platili. Vladek jezdil tajně tramvají mezi Němci (kvůli černému obchodu, aby si něco vydělal), tvářil se jako nacista. Pak se jich ujala paní Motonowová, té také platili. Když jednou neměl dost na zaplacení chleba, nedala jim ho, i když jí předtím vždy dával něco navíc. Jednou museli z hodiny na hodinu utéct, a i když se potom zase mohli vrátit, Vladek už se necítil v bezpečí. Chtěl odejít do Maďarska. Svůj úkryt podstoupil příteli a ten i s rodinou v něm u paní Motonowové přežil celou válku. Vlado s Anjou zaplatili pašerákům za cestu do Maďarska. Byla to ale past, ve vlaku je zatklo gestapo. V roce 1944 je odvezli do Osvětimi. Věděli, co je tam čeká.

II. kniha A tady začalo moje trápení

1. kapitola - Mauschwitz
Art je na dovolené se svou ženou Francoise. Mala opustila Vlada.

Po válce rodiče Ríšu hledali, nevěřili, že je mrtvý. "(Ríšova) fotka se nikdy nevztekala ani nezlobila... Bylo to ideální dítě, kdežto já jim lezl na nervy. Nemohl jsem s ním soupeřit." říká Art na str. 175. "Nikdy o Ríšovi nemluvili, ale ta fotka byla určitou výčitkou." "Je to hrůza soupeřit o rodiče s fotkou." Art se občas cítil vinen, že neprožil, co jeho rodiče. Míval těžké sny.

Vladek žije v Queensu. Art je u Vladka na chatě. Vladek ho tam vylákal pod záminkou, že má infarkt, ve skutečnosti ho ale opustila Mala. Vladek ráno Arta budí, aby šel cvičit. Vladek cvičí každý den. Zakazuje používat Artovi dřevěné zápalky. Musí je kupovat. Papírové zápalky si bere zdarma v nedalekém hotelu. Je lakomý? Jeho sousedka mluví o Male. Velmi ji lituje. Prý si při nákupu musela nechat odmarkovat kartáč na vlasy, protože by jí ho Vladek nezaplatil.

V Osvětimi potkal leckteré známé, i Poláky, kteří je zradili při cestě do Maďarska. Němci se jich zbavili. Vladek se v Osvětimi zhroutil. Sílu do života mu vrátil Polák, kněz (Polák, ne žid):

str. 188:
kněz: Proč pláčeš, synu?

Vladek: Mám se snad radovat? Copak jsem na tancovačce?

kněz: Ukaž mi předloktí. Hmmm... Tvé číslo začíná na 17. V hebrejštině je to "k´minjan tov". Sedmnáctka, je to dobré znamení. Končí na 13, to je věk, kdy se židovský chlapec stává mužem. A podívej, součet se rovná osmnácti. To je "chaj", hebrejské číslo života. Nevím, zda sám toto peklo přežiju, ale jsem si jist, že ty se z toho dostaneš.

Vladek: Začal jsem mu věřit. Řeknu ti, vlil do mě nový život.

A pak popisuje osvětimské peklo, tak jak to známe z ostatních svědectví. Zejména bachaře - Poláky - kteří byli také vězni, ale byli velmi krutí. Jednou mu ale bachař zachránil život. Chtěl se od něj nechat naučit anglicky, dal mu i najíst. Vladek učil bachaře anglicky, ten věděl, že po válce se mu bude angličtina hodit.

2. kapitola - Auschwitz
Vladek zemřel na selhání srdce 18. 8. 1982. Na jaře 1944 začal Vladek pracovat v Osvětimi jako pokrývač. Už nevypráví sám, ale slyšíme jeho příběh z magnetofonové pásky. Art je tu více přítomný. V září 1986 vyšel po osmi letech práce 1. díl knihy Maus. V květnu 1968 spáchala Anja sebevraždu.

Art chodí na terapie k psychiatrovi, českému židovi, který přežil Terezín. Nemůže dál pracovat

strana 203 - 205
Pavel (psychiatr): Nu, tak jak se cítíš?

Art: Hrozně chaoticky. Chci říct, s mojí kariérou nebo doma to nemůže být lepší, jenže skoro pořád je mi do breku. Nemůžu pracovat. Můj čas padne na rozhovory a nabídky smluv, se kterými si nedovedu poradit. Ale i když jsem o samotě, mám naprosté okno. Místo práce na knize ležím hodiny na gauči a zírám na mastný flíček na potahu. Hádky, které jsem vedl s otcem, nějak ztratily na naléhavosti... přemýšlet o Osvětimi je příliš děsivé... a tak jen ležím.

Pavel: To vypadá, jako bys cítil výčitky - možná ti připadá, že jsi svého otce vystavil posměchu.

Art: Možná. Ale snažil jsem se být spravedlivý a přitom dát najevo svůj vztek.

Pavel: Přesto každý malý chlapec vzhlíží ke svému otci.

Art: Asi to tak bude, ale to si skoro nepamatuju. Hlavně si pamatuju, jak jsem se s ním hádal... a jak mi pořád říkal, že nedovedu nic tak dobře jako on.

Pavel: Teď když máš úspěch, cítíš se provinile, žes mu to vrátil.

Art: Ale ať se mi povede cokoli, s přežitím Osvětimi se to nedá srovnávat.

Pavel: Ale tys nevyrostl v Osvětimi, ale v Rego Parku. Snad potřeboval tvůj otec dát najevo, že měl vždycky pravdu, že dokáže vždycky přežít, protože cítil na přežití vinu. A svoji vinu hodil na tebe, tys totiž opravdu přežil.

Art: Hm. Pověz a ty cítíš vinu za to, žes přežil koncentráky?

Pavel: Ne... jenom smutek. Takže obdivuješ svého otce za to, že přežil?

Art: No... jistě. Vím, že v tom hrálo roli i hodně štěstí, ale on byl obdivuhodně duchapřítomný a vynalézavý.

Pavel: Pak si tedy myslíš, že přežít je obdivuhodné. Znamená to, že není obdivuhodné nepřežít?

Art: Uuuf. A-asi vím, co chceš říct, že život je výhra a smrt se tedy rovná prohře.

Pavel: Ano. Život se vždy staví na stranu života a vina padá na hlavu oběti. Ale neznamená to, že přežili ti nejlepší, ani že zahynuli. Šlo o náhodu. (...)

Art: Něco se ve mně příčí myslet na Osvětim nebo ji kreslit. Nedokážu si to jasně představit, nemůžu ani začít si představovat, jaké to bylo.

Pavel: Jaké to bylo v Osvětimi? Hmm... jak to jen říct? BAF! Takové to bylo. Ale neustále. Od chvíle, kdy jsi prošel branou, až do samého konce.*
*
Vladek pracoval v klempířské dílně, tam měl za šéfa ruského žida, ale ten byl komunista a věděl, že Vladek byl bohatý továrník, tak ho nenáviděl. Poprvé se tu objevilo slovo "organizovat" - je zdokumentováno i z jiných táborů, mimo jiné z Terezína, jako výraz pro krádež, kšeft, něco jak tajně získat zejména potraviny. Poláci ze statků v okolí dodávali za zlato potraviny. Vladkovi pomáhala jedna Maďarka, skrz kterou pomáhal Anje, která byla v Birkenau.

Pak Vladek pracoval v ševcovské dílně. Co neuměl, rychle se naučil. Spravoval boty gestapákům. Byli spokojeni a nosili mu jídlo. Pak dílnu zavřeli a Vladek musel nosit kameny z místa na místo. Přežil v Osvětimi asi 10 měsíců - tady si není ve vyprávění jistý, možná 10, možná 12. Na konci války musel rozebírat jako klempíř plynové komory, aby nezůstaly důkazy, Vladek byl tak přímý svědek jejich existence a fungování. Na straně 230 a 231 je podrobný nákres.

3. kapitola - A tady začalo moje trápení
Pak pochod smrti, evakuace tábora. Dorazili do Gross-Rosenu u Vratislavi. Tam tábor bez plynu. Pak vlak kamsi. Z háků a deky si udělal hamaku. Díky tomu přežil cestu. Ve vagónu s 200 lidmi přežilo jen 25. Nechali je zavřené bez jídla a vody, vždy jen otevřeli a vynesli mrtvé, zase zavřeli. Až jednou otevřel červený kříž. Dali jim jídlo, ale zase je zavřeli. Jeli do Dachau, byl únor 1945.

Scéna, kdy Vladek jede do obchodu vrátit napůl snězenou krabici, nakonec vyhandluje novou. Art se strašně stydí.

V Dachau se Vladek seznámil s Francouzem. Ten nebyl žid, tak měl povolené balíčky - jídlo z nich dával Vladkovi, tím mu zachránil život. Vladek dostal tyfus. Vysoké horečky, průjem. Začal se uzdravovat, ale byl slabý. Ležel v lazaretu. Vyměnili ho za švýcarské zajatce.

4. kapitola - Zachráněni
Cestou ke švýcarským hranicím je vyvedli z vlaku. Šli pěšky. Přišli Američani, válka skončila. Každý šel, kam chtěl. Ukryli se v prázdném statku. Tam je našli Američani a pak pro ně chvíli pracovali. Válku přežil jen jeden Vladekův bratr, jinak nikdo. Z Anjiny rodiny se vrátil jen jeden synovec.

5. kapitola - Druhé líbánky
V roce 1946 letěli z Polska do Švédska. Do USA nemohli kvůli kvótám. Ve Švédsku tahal krabice. Nakonec získal víza do USA. Do Sosnovce se nemohl vrátit. Dostal zprávu, že tam Poláci pořád zabíjejí židy. Když se ale doslechl, že na něj Anja v Sosnovci čeká, vydal se za ní. Nezabili ji, protože nechtěla zpátky svůj majetek. Šel za ní pěšky skoro měsíc.

Vladek 1906 - 1982

Anja 1912 - 1968

Kniha vznikala 1978 - 1991